The Dresser 1983 Czech

Posted by on August 10, 2012

movie image

Download subtitles of The Dresser 1983 Czech

The Dresser -- An effeminate personal assistant of a deteriorating veteran actor struggles to get him through a difficult performance of King Lear.

 

Tady stanice BBC.
Gordon Hill vám přináší zprávy.
Král a královna doprovázeni
premiérem Winstonem Churchillem
dnes navštívili londýnský East End
a prohlédli si škody po bombardování.
Při včerejším nepřátelském náletu
na provinční města
došlo k vážným škodám.
Prezident Roosevelt opět hovořil
o spolupráci USA s Británií.
Zítra promluví
ve sněmovnách Kongresu.
Příděl masa bude snížen.
Od vděčných občanů města
SALFORDU
na památku
skvělého představení HAMLETA
pořádaného ve prospěch místních
charitativních organizací 21. 3. 1929
Já popadl za krk
toho obřezance.
A probodl ho, tak!
Krvavý konec!
Už marno mluvit.
Já líbal tě, než jsem tě zabil.
Není pro mne,
jak zemřít, ne-li v políbení.
Bál jsem se toho,
ale domníval se, že nemá zbraň.
Ty spartský pse.
Než úzkost,
hlad i moře!
Proboha, Horáci!
– Rychleji a hlasitěji!
– A…
Abych bez prodlení
dal vládě zprávu o tom dopuštění.
Připrav oponu.
– Opona je dole!
– Horáci!
Když je Othello mrtvý,
hra končí.
Rychle řeknete, co máte,
a prozraďte obecenstvu, co chce vědět!
A Oxenby, jestli se nebudete
držet na forbíně,
tak vás dám
přikovat k orchestřišti!
Jago je vedlejší role.
Pozor na to!
Opona se zvedá!
Nehraje špatně roli Jaga.
Už vím, jak se bude Churchill cítit,
až se setká Josefem Stalinem.
Připravte se na děkovačku.
A pane Godstone,
prosil bych méně make-upu.
Hrajete vévodu benátského,
ne královnu majálesu!
Teď vy, pane.
Franku, s tím mečem
během kyperské scény opatrněji.
Nepřeji si být
ve svém věku obřezán.
Omlouvám se.
Ať vědí, že jdete.
Ať vědí, že jdete.
– Pardon.
– Sledujte dnes tu scénu.
Milordi, dámy a pánové,
děkuji vám
za šlechetnost vašeho ducha.
Příští týden budeme hrát
V Alhambře v Bradfordu.
V divadle Alhambra v Bradfordu.
Jménem našeho souboru,
své ženy a jménem svým
vám pokorně děkuji.
Včera jsem měl
zase ten sen, Normane.
To nic, zítra je neděle.
Neviditelné ruce
zatloukají dřevěné kůly
do mých nohou.
Nemůžu se hýbat.
Příští týden to bude lepší. Počkejte,
až budete zítra sedět ve vlaku.
– V kolik hodin?
– V devět, pane.
Proč tak brzy?
Proč v devět?
Protože to říká tenhle paleček.
Máme tři minuty!
Normane! To je náhoda! Nepamatuju si,
že by v Yorku bylo kdy tak zamračeno.
Příští týden hraju ve Scarborough
a na Vánoce ještě nic nemám,
kdybys o něčem slyšel…
Výpravčí! Ještě nepískejte.
Herci už jdou.
Máte jednu minutu.
Počkejte na ně,
jsou to velmi staří herci.
Hrají Shakespeara
v divadle Alhambra.
Takže je to pro dobrou věc.
Že bez nás neodjedete?
Odprejskni!
Zastavte
vlak!
Nemůžete jen tak zastavit vlak!
To se nesmí!
Nevíte, že je válka?
Je to proti předpisům!
Nemůžete jen tak zastavit vlak!
To nic. To nic.
Promiň,
nechtěla jsem tě vyrušit.
Spi dál.
Díky, že na mě dohlížíš,
ale nedělej si tolik starosti.
Mám pocit, že něco vyvedu.
– Co se hraje zítra večer?
– Král Lear.
Takže se zítra probudím
s temnými myšlenkami.
Tyhle reflektory jsou pro mě.
– Jen pro mě.
– Dobře.
Budou sledovat moje kroky.
Děkuji.
Nic se neděje, to jsem já, Norman.
Zhasněte to.
Pozor tam!
Zpátky! Držte se zpátky!
Držte se dál! Z cesty!
Zpátky!
Pojďte. Tady nemáte co dělat.
Pojďte.
Dovolíte?
Do divadla.
Doufám, že tam najdete útěchu.
Promiňte, ale máte kukuřičnou
mouku Brown Polson?
Jsem v Alhambře.
Používají ji místo pudru.
Můžete mít dvě vstupenky
na jakékoliv představení,
když mi dáte
jeden maličký balíček.
Pudr na obličej?
Hodně štěstí, slečno.
Bůh pomáhej tomu,
kdo se mě pokusí zastavit!
Jak daleko chceš,
abych zašel?!
Neměli bychom jít do divadla?
Drahoušku, nachladíte se.
Buďte hodný a oblečte se.
Děkuji, drahá,
ale obvykle se o mě stará Norman.
Já jsem Norman. Jeho garderobiér.
Dobře se o něj starejte.
Poprvé jsem vás viděla
ještě jako mladé děvče.
Je mi líto, že se necítíte dobře.
Byl jste báječný
v Korsických bratrech.
Co budeme dělat, Normane? Doufají,
že ho večer uvidí jako krále Leara.
Co budeme dělat?
Hlavně se nerozčilujte.
Takové rozhodnutí jsem ještě nedělala.
Vůbec žádné rozhodnutí jsem nedělala.
Dobře, že jsem zavolala Madge.
Ví, co má dělat.
To Madge ví.
Madge je rozumná.
To inspicienti musí být.
Měla jsem na něj dohlédnout.
Doktor říká,
že je v koncích a neví, jak dál.
Představte si říct doktorovi,
čím sir prošel:
“Víte, doktore, najímá herce
do Shakespearovského souboru.
Ale všichni jsou teď v uniformě
a divadla vybombardují,
jakmile je vyprodáno.
To nemluvím o potížích
s panem Davenportem Scottem.”
Doktor by dostal psotník,
než byste řekla Jak se vám líbí.
Co je s panem Davenportem Scottem?
Nerad bych s dámou
o Davenportu Scottovi mluvil.
Řeknu o tom Madge, až přijde.
Nebude to bolet.
Budete po tom spát.
Chcete spát, že?
Spát? Spát?!
“Glamis zavraždil spánek!
Proto nikdy Kawdor
už nesmí spát!
Macbeth už nesmí spát!”
Nějaký pokrok?
Radši půjdeme za režisérkou.
Pojďte se mnou.
Prosím, nač ten spěch?
Nedá se nic jiného dělat.
Budu u sebe.
– Prosím…
– Má pravdu. Je v nemocnici.
Nemůžeme bez něj hrát Krále Leara.
Musíme rozhodnout.
Promiňte, nejde jen o nějaké
rozhodnutí. Musí být správné.
Měl jsem přítele a než by se
člověk nadál, jak se tak říká,
byl na tom dost špatně.
Byl velice slabý. Trpěl bolestí.
Někdo mu blízký, snad matka,
i když se to neví,
pochopitelně rozčílená,
rozhodla.
Řekla: “Trochu odpočinku
mezi ‘výstředníky’ v Colwyn Bay.”
V únoru je to tam nejhorší.
Zabalen v šedém plédu
zíral na šedé moře. Kruté!
Matka rozhodla, ale to rozhodnutí
bylo špatné. Přítel už nikdy nehrál.
Musíme se smířit s fakty!
Nikdy jsem to nedělal,
a teď s tím nezačnu.
Nemám rád nepříjemnosti.
Žádné trable.
– Není to dobré.
– Není, pokud vidíte fakta.
Mám starost o společnost.
Co bude s ní a s publikem?
Nemá cenu mluvit o boji a přežití,
když zrušíte představení.
– Je to nemoc.
– Co?
Když člověk doufá. Měli
bychom to prodiskutovat v soukromí.
– Normane! Paní!
– Paní!
Žertem jsem se ho zeptal,
jestli se popral. Řekl, že ne.
Myslel jsem, že chce klíč,
ale on tam jen tak seděl.
– Zavolejte do nemocnice.
– Nevolejte tam!
Chci do své šatny. Do své šatny.
Musím si obléci kostým!
– Co budeme dělat?
– Charlesi, pomozte jí.
Hned jsem zpátky.
Nevím přesně,
pane Mulberry.
Budeme muset
vrátit velké množství peněz.
Dnes máme vyprodáno,
i ve středu na Leara.
Richard III. Vypadá slušně.
Kupec benátský je uspokojivý.
Jak se vám líbí je dobrý.
Ne, nemá náhradníka.
Pane Bottomley!
Zadržte, pane Bottomley!
Král Richard osobně!
– Bonzo, co tady děláš?
– Mé jméno je na dveřích.
– Doktor ti dovolil odejít?
– Propustil jsem se sám.
– Zruš představení.
– Nemůžu.
Nesmím. Neudělám to!
– Tak si nes následky.
– Kdy jsem je nenesl?
Jak mu je?
– Normane! Chci tě u sebe!
– Ano, pane.
– Teď mě neopouštěj.
– Ano, pane.
– Budu potřebovat pomoc.
– Ano.
Madge, drahá.
Promluvte s ním.
Ode mě nechce slyšet slovo.
– Jste vyčerpaný.
– Tomu říkám taktnost!
– Budete moci večer vystoupit?
– Jinak by tu nebyl.
– Jak dlouho jste se mnou?
– Déle než kdokoliv jiný.
– Jak dlouho?
– Dvacet let. Téměř 20 let.
– Vynechal jsem někdy představení?
– Ne, ale nikdy jste nebyl nemocný.
Chci pro vás to nejlepší.
Nejlepší bude,
když se bude moci připravit.
Připravit.
Ano, musím se připravit.
Na co připravit?
– Neměly byste se také připravit?
– Nemůžu se na to dívat.
Tak raději jděte. Mám s tím zkušenost.
Vím, co dělat.
Představte si, že je to tak každý večer.
Drahá, je v pořádku?
Slyšely jsme hrozné věci.
Doufáme, že nezrušili představení.
Ne, je jen trochu unavený.
Nejsme snad všichni?
Nejsme všichni?
Dobře. Začneme od začátku.
Dobrý večer, pane.
Budeme trucovat, nebo se budeme
bavit se služebnictvem?
Rád bych, kdybyste přestal plakat.
Zahrajeme si slovní fotbal?
Hledám slovo začínající na H.
Vím, že to neuhádnete,
tak vám to řeknu.
Na H začíná “herec”.
A herci musí pracovat.
Herci se musí nalíčit,
převléknout si šaty
a pak samozřejmě
musí herci hrát!
“Hrome, madam, odkud to víte?”
“Od paviána, co se procházel
v ráji,” a tak podobně.
Ještě jsem neviděl,
aby se konvice tak dlouho vařila.
Víte co? Dejte si trochu brandy.
Porušte pravidla. Lokněte si.
“Brandy neuškodí.”
Jak říkal chirurg
vdově po funebrákovi.
Zbývá méně než hodina.
Obvykle potřebujete víc.
Můžeme začít?
Ano, jsem to já. Norman.
Ten s oduševnělýma očima.
Schoval jsem vám svoje příděly.
Já se bez nich obejdu.
No tak, pane, vypijte to.
Je to čaj, ne jed na krysy.
Tak. Už je to lepší, že jo?
Že jo?
Dal byste si sušenku?
Je za starostovy
recepce v Bridlingtonu.
“Proč si nedáš, Normane?”
Mockrát díky, dám si.
Mohu-li to říci,
tak odchod z nemocnice
zřejmě neměl smysl,
když tu sedíte jako Nioba,
než se proměnila v kámen.
Začneme něco dělat?
Ukažte.
Proto jsem tady.
No tak, no tak.
Vím, jaké to je.
Měl jsem přítele, byl na tom hůř.
Chtěli se ho zbavit.
“Nikdo by to nechtěl zažít,”
to řekl můj přítel.
Pošlou vás do Colwyn Bay
a víte, že v Colwyn Bay
nemáte co dělat.
A hádejte, co mu pomohlo?
Zní to hloupě, ale tohle.
Pracovní nabídka.
Telegram. Ano, telegram.
“Můžete nahradit Scrubbyho?
Měl hrát v pondělí.”
Můj přítel se propustil tak jako vy,
odjel do Londýna,
našel si byt v Brixtonu a bylo to.
Co si o tom myslíte?
Pracovní nabídka.
Znamenala, že na něj někdo myslí.
To je vždycky velká útěcha.
Řeknu vám něco na rozveselení.
Dnes bude vyprodáno.
Všichni ti lidé na vás myslí
a chtějí, abyste hrál.
Vážně?
Vyprodáno?
Můžeme začít?
Co dnes hrajeme?
– Krále Leara.
– To snad ne!
Děkuji. To je teda něco.
Lidé slušně zaplatí, aby vás viděli,
a vy řeknete “to snad ne”.
Nechci, aby mě viděli.
To sotva,
když hrajete krále Leara.
Nechci vidět paní.
To bude ještě těžší,
když hraje Kordelii.
Před chvílí jste ji viděl.
Byli jste spolu sami.
Vážně?
– Co se dnes hraje?
– Král Lear, pane.
Dnes jsem začal psát životopis.
Ale nenapadá mě poutavý název.
Říkám si, že Můj živ ot
je trochu fádní, že?
Myslel jsem, že jsem dnes psal.
Evidentně ne.
Už nemůžu hrát Leara.
Začneme s líčením?
Kde mám klobouk?!
Odcházím!
Už tu nezůstanu ani minutu!
Jsem obklopen zmijemi!
Zrada na každém kroku!
Drtí mě to!
Odtéká mi životní míza.
Je to příliš těžké břemeno!
Normane, jestli ke mně máš
nějakou úctu, neposlouchej ho!
Koho?
Už ne, už ne!
Už to dál nesnesu!
Už nemám co dát!
Chci klidné stáří!
Jsem zralý muž!
Nechci se už večer co večer líčit
a oblékat si šaty,
které nejsou mé.
Tohle je moje práce,
moje životní dílo! Jsem herec!
Koho zajímá, jestli budu dnes
nebo jindy hrát a zkrátím si život?
Jednou můj přítel řekl:
“Normane, mně nevadí,
když tam sedí jen tři lidé.
Nebo že se obecenstvo směje,
když nemá, a nesměje, když má.
Stačí, když tomu rozumí jen jeden.
Pro toho hraju.”
To řekl můj přítel.
Nepohnu s něčím,
s čím pohnout nelze.
– Chci ho vidět.
– Raději byste neměla.
Moje zodpovědnost
je zvednout oponu. Není čas.
Je to velice choulostivá situace.
Potřebuje klid.
– Co je to za šeptání?
– Nic, nic.
– Už se začal líčit?
– Ještě ne.
Víte, kolik je hodin?
Za chvíli má vystoupit.
Vím, že je pozdě!
Důsledky si ponesete sám!
– Kdo to byl?
– Jen nějaký příznivec.
Podívejme, župan!
Vezmeme si ho na sebe,
aby nám bylo teplo.
Tak, není to lepší?
Jste zpátky v divadle,
kam patříte.
– A je vyprodáno. Nádhera.
– Vážně? Vyprodáno?
Do posledního místa.
Víš, že vybombardovali
Grand Theatre v Plymouthu?
– A s ním velkou část města.
– V Grand Theatre jsem měl debut.
Nevěděli to.
Letos na jaře jsem neměl hrát,
ale neměl jsem na výběr.
– Donutil mě.
– Kdo?
– Měl jsem odpočívat.
– To nařídili mému příteli.
Poslechl. Byl to jeho konec.
Byl nemocný.
Málem se stal katolíkem.
Podobně jako pan Davenport Scott.
– Co je s Davenportem?
– Drží ho v cele.
Řekni jeho uchvatitelům,
ať ho okamžitě propustí.
Policie je proti kauci.
– Jak tedy obsadíme role?
– Pan Thornton je připraven hrát šaška.
– A kdo bude hrát Oswalda?
– Myslím, že pan Brown.
Bude o jednoho méně na:
“Neříkej, nač mi třeba.”
O 98 méně,
budete-li to brát doslova.
O jednoho více nebo méně,
to je jedno.
Bezzubý Thornton jako šašek.
Šišlavý Brown jako Oswald.
Kulhavý Oxenby jako Edmund.
Kam jsem to až došel?
Nikdy jsem neměl takový soubor.
Už mi zůstali jen starci,
mrzáci a zženštilí muži!
Herr Hitler to Shakespearovským
skupinám velice ztížil.
Bude to kapitola v knize, pane.
Nerad to říkám,
ale nemáme nikoho na bouři.
Nemáme,
kdo by ovládal stroj na vítr.
– Když pan Thornton bude hrát šaška.
– Bouři chci mít v plné síle.
– A co Oxenby?
– Není zrovna velmi ochotný.
Pošli ho za mnou
půl hodiny před představením.
Promluvím si s ním.
– S Thorntonem si také promluvím.
– Vidíte.
Jste, kde máte být, děláte,
co umíte nejlépe. Jste to zase vy.
Naličte se. Řeknu jim, ať přijdou.
Paruku a vousy jsem vyčistil.
Hned jsem zpátky.
Co je, skotský Zulu?
Zrušili to.
Prosím řekněte, že to zrušili.
Chce, abyste za ním přišel
nalíčen a v kostýmu šaška.
Panebože. Určitě je natolik zdráv,
aby mohl hrát?
Zdál se dost vyšinutý.
To ne. Uvidíme se půl hodiny
před představením, Geoffrey.
Nepřeháním.
Tak jsem řekl Davenportu Scottovi:
“Vážně se musíš chovat.
Máš pozici, kterou si musíš udržet.”
Pane Oxenby, půl hodiny
před začátkem máte přijít za pánem.
Jestli chce, abych byl blíž k lidem,
skončím nakonec v hledišti.
Pane Browne, hrajete Oswalda.
Znáte text?
Ano, znám.
Jen aby na mě nesyčel.
– Když syčí, začnu se třást.
– A to nechceme, že?
Kde jsem to skončil? Už vím.
Takže Davenport Scott mi odpověděl…
– Mohl bys sklapnout?!
– No tedy!
– Normane.
– To jsem já.
– Jak mu je?
– Komu?
Viděli jsme ho.
Můj strýc tak bláznil.
Skončil v ústavu.
– Doufám, že ho často navštěvujete.
– Normane.
– Může hrát krále Leara?
– Počkejte a uvidíte.
Nikdy nebyl v lepší formě.
Dnes se jako Lear zapíše do dějin.
Strýček Percy.
Vše je v pořádku.
Mluvil jsem s herci.
Ach ne, pane! Ne!
Othello ne!
Scénář je popletený.
Ať loutkář vymění provázky.
Co bych za to dal, abych viděl tu hru.
Vy celý černý a Kordelie říká:
“Zplodil jste, pěstil,
hýčkal jste mě.”
“Vidíš, děvenko,
tenhle král Lear má něco do sebe.”
Kdysi jsme hráli hru zvanou Risqué.
Musel jsi pozměnit text,
aby vznikl dvojsmysl.
Nejlepší byl od postavy
muže zvané Berriton.
Znáš to: ” Co?
Padesát mých lidí jedním rázem?
– A do čtrnácti dnů?”
– Ano, znám ten text i ten příběh.
Jednou jsme jeli vlakem
z Aberdeenu do Liverpoolu,
tu cestu doporučuji
jako trest dezertérům,
a Berriton povídá: ” Co?
Padesát mých lidí jedním vrzem?
A do čtrnácti dnů?”
“Jedním vrzem,
a do čtrnácti dnů.”
“A do čtrnácti dnů.”
Další prázdná stránka.
Je to na scénu s bouří, Arthure.
Až se předkloní, vy se zakloníte.
Až se zakloní, vy se předkloníte.
Tak vždycky udrží rovnováhu.
– Chápu.
– Teď to zkuste.
Když se předkloní, já se zakloním.
Když se zakloní, já se předkloním.
Dobře.
Beryl, nezapomeňte na korunu.
Nebojte. Dnes to udělám.
– Kdo je tam?
– Irene. Jdu pro tu korunu.
Vstupte!
– Dobrý večer, mé dítě.
– Dobrý večer, pane.
– Máte se dobře?
– Ano, pane.
– Přišla jste si pro korunu?
– Ano.
Dobře ji vyleštěte.
Mám rád, když se třpytí.
Ano, pane.
Tady je, mé dítě.
Jste hezké děvče.
Děkuji, pane.
Pane, je čas zestárnout.
Všechny mají stejnou barvu.
Jakou mám použít?
Nevidím barvy.
Začněte s obočím, pane.
S obočím?
Navlhčete si obočí.
Nádhera. Teď číslo pět.
“Jen masku,” vždycky říkáte.
Ano, neličte si horní ret
ani bradu na knír a vousy.
To čelo ne moc vysoko.
Tak. Je to úplná hračka.
Barva na vrásky.
Byly doby,
kdy jsem si všechny vrásky maloval.
Dnes jen zvýrazňuji,
co už tam je.
– Půl hodiny, pane.
– Děkuji.
– Dnes si vyhrnu kalhoty.
– Vyhrnete kalhoty, pane Carringtone?
Budu v hospodě, chlapče,
než obecenstvo zvedne zadky.
Shakespeare se neproslul
svou stručností.
Jediná šance, jak se po představení
napít, je mít vyhrnuté kalhoty.
Takhle budu vypadat v rakvi.
A širokou rovnou
čáru na nose číslem 20.
“Dává sílu,” říkáte.
– Sehnal jsi Brown Polson?
– Sháním ji.
Na tohle turné jí máme dost.
Nyní smícháme bílou fermež
– s trochou formaldehydu.
– Já si umím přilepit vousy!
Líčím se už více než 40 let
a mám vlastní postup více než 30 let!
Zacházíš příliš daleko!
Moc si o sobě myslíš!
Po té scéně s bouří
si chci odpočinout.
Není třeba mi to říkat. Já vím.
Ručník! Ručník, ručník!
Něco schází.
Co schází?
Nechci být namyšlený, pane,
ale co paruka?
Je mi horko, nesnesitelně horko.
Omdlím.
Lokněte si, pane.
To vám neublíží.
Teď to nesmíme vzdát.
Zvýrazníme vrásky.
Představ si, že vybombardovali
Grand Theatre v Plymouthu.
Barbaři.
Dnes večer jim to předvedu.
– Co je zase?
– Jak mu je?
– Je už v pořádku.
– Chci ho vidět.
– Nechce být rušen.
– A co náhradníci?
– Vše je zařízeno.
– Bude připraven včas?
– Bude v pořádku?
– Ano!
Normane!
Samé řinčení a tlachání!
– Jak začíná hra?
– Která?
Dnešní, dnešní!
Zapomněl jsem první větu.
– “Knížata Francie…”
– Bereš mi to z hlavy!
Musíš být zticha,
když se oblékám!
Mám práci! Práci!
Zatracená práce!
Musím dnes sklidit úspěch!
Zatracený úspěch!
Nevzpomenu si na první větu!
– Zkusíme si to.
– To se nedá nazkoušet!
Musíš to zažít, večer co večer!
A já nemám sílu!
Vy jste ale pěkný ptáček.
Zrovna vy.
Zklamal jste mě, můžu-li to říct.
Vždy říkáte: “Sebelítost je nejhorší
vlastnost na scéně i mimo ni.
Chce to jen bojovat
a přežít,” říkáte.
“Boj a přežití.”
Všichni bojujeme, ne?
Já bojuji! Myslíte, že to mám snadné?
Něco vám řeknu.
Není to snadné. Ani trochu.
Ani boj, ani přežití!
Celý svět bojuje o přežití,
tak proč byste neměl vy?!
Drahý Normane,
zdá se, že jsem tě rozzlobil.
Omlouvám se.
Chápu to.
Nemůžeme být vždy silní.
Zakrývat svou slabost je chyba.
Zakrývání slabostí nechte být.
Co si zakrýt lem paruky?
Promiňte,
jestli jsem narušil vaši koncentraci.
“Oba chápeme poddanství, Alphonso.”
Nezapomeneme dokončit
obočí, že, pane?
– Kolikáté je to představení?
– Dnes to bude
vaše 227. představení, pane.
227 krát v roli krále Leara,
a nemůžu si vzpomenout
na první větu.
Jedna, dvě, tři, čtyři.
– Nebyl čas přešít kostým.
– To nikdy není.
– Jak se cítíš?
– Mnohem lépe, Pussy.
Vidíte? Když se převleče
do kostýmu, je to jiný člověk.
– Mám si uvázat plášť jako obvykle?
– Ano, jako obvykle.
Pan Thornton a pan Oxenby
čekají venku.
– Mám jim říci, ať jdou dál?
– Ne, Oxenby mě děsí.
Ale je to nejlepší Jago,
jakého jsem kdy měl nebo viděl.
A to včetně toho 140 cm vysokého
zženštělého sira Arthura Palgrova.
Takhle ho známe a máme rádi.
Sir Arthur Palgrove.
Hrál Hamleta až do 68 let.
Na tváři měl více vrásek,
než je schodů na balkon.
Viděl jsem jeho Leara.
Byl jsem příjemně zklamán.
Sir Arthur Palgrove!
Kdo radí Jeho Veličenstvu?
To mi řekněte.
Jste kouzelník, Normane.
Děkuji vám, paní.
Mám pro vás kousek čokolády.
Děkuji, paní.
Nemysli si, že jsem to neviděl.
V naší milované zemi
jsou tisíce dětí,
které v popelnicích
hledají něco sladkého.
Kdyby přišly ke mně, řekl bych jim
o jednom člověku v Anglii,
který má nevyčerpatelnou
zásobu čokolády.
Jsem to já, kdo ji musí
nést mrtvou jako Kordelii.
Jsem to já, kdo ji musí
zvednout a nést v náručí.
Děkoval jsem
za lístky na příděl! Ale ne,
ona by našla cukr i v písečné duně!
Mohu pozvat herce dál, pane?
Geoffrey.
Přichází pan Thornton, pane.
Geoffrey, padne vám kostým?
Pan Davenport Scott
je velmi malý muž.
Davenport Scott je červ!
Vypadáte…
Znáte text?
Nenechte mě čekat.
Chce to tempo, tempo.
A držte se ode mě dál.
Reflektory v popředí
po obou stranách patří mně.
– Já vím.
– Musíte si najít vlastní světlo.
Dobře.
Zazpívejte mi.
– Cože?
– “A kdo si na nos nevidí.”
A kdo si…
A kdo si…
Dobře, řekněte to, nezpívejte.
A jestli mi ve scéně s bouří
dáte ruce kolem nohou,
jako to dělal Davenport Scott,
tak kolem lýtek, nikoliv stehen.
– Dvakrát mi málem ublížil.
– Jestli nechcete, abych to…
Vciťte se do toho, vciťte.
Nechte se unést,
to je jediný způsob.
Ale nevciťte se do toho moc.
Musíte se držet jistých hranic,
být zticha, když mluvím já.
A žádný pláč.
Slzy patří mně.
– Já vím.
– Vzdejte hold autorovi
a neceňte zuby.
– To dělám, jen když jsem nervózní.
– Nervózní budete, to vám zaručuji.
Za dnešní představení
nebudete mít příplatek.
Ve smlouvě je
“hrát jakoukoliv roli”.
– Ano.
– Přeji vám hodně štěstí.
Děkuji, pane.
– Bůh vám žehnej, Geoffrey.
– Radši bych se utkal s nacisty.
Doufám, že Churchill
má v kabinetu lepší muže.
Pan Oxenby čeká na vaše přijetí.
Oxenby? Teď ne.
Co chce?
My něco chceme. Někoho,
kdo bude ovládat stroj na vítr.
Nechci Oxenbyho vidět.
Já ho nesnesu.
Dusím se.
Bez něj nebudete mít bouři.
Přichází pan Oxenby.
– Chtěl jste mě vidět?
– Cože?
Chtěl? Normane?
Sir vás chtěl požádat o laskavost.
To může.
Nejste s námi dlouho,
ale víte,
že naše společnost
je jedna velká rodina.
Všichni přispíváme svým dílem,
jak je třeba.
Jak jste bezpochyby slyšel,
pan Davenport Scott
– se k nám nevrátí.
– Ano, slyšel.
Když s nimi sdílíte šatnu,
nic jiného neslyšíte.
Rozčílí to jejich zženštělé bratrstvo,
když je jeden z nich lapen.
Potřebujeme někoho ke stroji na vítr.
Říkali jsme si,
zda byste se toho nemohl ujmout.
Budu stručný. Ne.
Ještě něco?
Už četl mou hru?
Výborně, nechce přispět.
Nesnáší mě.
Cítím jeho nenávist.
Vším, za co se stavím, opovrhuje.
Nepřečetl bych si jeho hru,
i kdyby byl ministr kultury.
Já jsem ji četl.
Je tam role pro mě?
Ano, ale nelíbil
by se vám jazyk.
Byl nelaskavý
k Davenportu Scottovi.
Nemám rád teplouše,
ale kde je lidskost?
Kolega herec
poníženě skončil ve vězení,
což nemůže být důvod
k veselí.
Neměli bychom být
chvíli zticha, pane?
Čtvrt hodiny.
Ani o minutu déle, je mi líto.
Já nemůžu. Ať jdou domů.
Vraťte jim peníze.
– Chcete zrušit představení?
– Ne, nechce.
– Pro vaše vlastní dobro.
– Jděte ven! Bude připraven!
– Nemáme čas.
– Odejděte!
Nemůžu si vzpomenout na text!
Normane, jak to začíná?
Pobyl devět let v cizině
a pojede zas.
Král přichází.
Knížata Francie a Burgundie…
Knížata Francie
a Burgundie k nám uveď, Glostře.
Uvedu, můj králi.
– My zatím zjevíme…
– My zatím zjevíme
– svůj hlubší záměr.
– Tu mapu.
Neříkej mi to. Neříkej. Já vím!
Už jsem tu roli hrál.
Tu mapu.
Neříkej mi to. Neříkej mi to!
Kdo mě leká? Já?
Špatně! “Vězte, že jsme rozdělili…”
Jiný tady není.
Nu ovšem. Mluvím o snech,
těch dětech mozku.
– To je jiná hra. Jiná hra!
– Přiženu bouři.
Projevím nějak soustrast.
To je zase jiná hra!
Může toto bojiště
pojmout rozlehlá pole Francie?
Lidé by měli být, jací se zdají.
Macbeth jsem.
– Už dlouho žiju!
– Kam až jste došel!
Ven! Ven! Citujete
skotskou tragédii!
Cože? Macb… Bože, vážně?
Třikrát se otočte.
Jedna.
Zaklepejte.
Pojďte dál.
Nadávejte.
Nočníky!
A ubohý můj blázínek je mrtev?
Ani trochu, není ani trochu živ?
Proč může pes,
kůň, krysa život mít,
a ty už ani kousíčka dechu nemáš?
Už nepřijdeš.
Už nikdy, nikdy,
nikdy, nikdy, nikdy.
Vítejte zpět, pane.
Budete v pořádku.
– Boj, Bonzo.
– Přežití, Pussy.
– Pět minut, pane.
– Děkuji.
Sestupme
a prohlédněme si bojiště.
– Pět minut.
– Hodně štěstí, Geoffrey.
Pět minut, prosím. Pět minut.
Já tady pracuji.
Když jsem hrál poprvé Leara,
tak byla skutečná bouře. Teď bomby.
Kolik toho ještě budu muset snést?
Máme hrát Shakespeara a oni udělají
cokoliv, aby mi v tom zabránili.
– Nebral bych to tak osobně.
– Bombardujte nás až do zapomnění,
jen to zkuste,
ale každé slovo, které řeknu,
bude štít proti vaší surovosti.
Každá věta, kterou pronesu,
– bude ochrana proti vašim hrůzám.
– Myslím, že vás neslyší.
Barbaři.
Zrovna když se nám dařilo.
– Je to příhodné. Podívejte na něj.
– Nemůže hrát.
Okamžitě zvedněte oponu!
Ani eskadra fašistických bolševiků
mě teď nezastaví!
Udělejte, co říkám!
– Kdo pronese úvod?
– Samozřejmě pan Davenport Scott.
Pan Davenport Scott tu dnes není.
Ostatní jsou v kostýmech.
Tak to uděláš ty, Normane.
– Ne, nemohu vystoupit.
– Normane.
Zapomenu, co mám říct.
Mám děravou paměť.
– Všechno zapomenu.
– Nařídil jsem ti to. Poslechni!
– Pane, nemám na to.
– Běž!
Proč se pořád třesu?
Dámy a pánové.
Dámy a pánové,
poplach kvůli náletu již skončil.
Nálet pokračuje.
Budeme pokračovat
v představení.
Ti, kteří chtějí žít…
Ti, kteří chtějí odejít,
ať tak prosím učiní co nejtišeji.
Děkuji.
Připravte se.
Připravte se u opony.
Světla na polovinu.
Připravte se u tympánů.
Zhasnout světla.
Světla zhasnuta.
Hudba.
Bubny.
Připravte se.
Duchovní.
Opona nahoru!
Měl jsem za to, že král má raději
vévodu albanského než cornwallského.
To se nám zdálo.
Ale když došlo k dělení království,
je těžko rozhodnout,
kterého z vévodů si cení víc.
– Geoffrey, byl jsem dobrý?
– Prosím?
– Ten úvod. Bylo to dobré?
– Ano, byl jste skvělý.
Děkuji. Hodně štěstí.
Styděl jsem se k němu hlásit,
teď jsem proti tomu obrněn.
Paní, byl jsem dobrý?
– Lepší než pan Davenport Scott.
– Myslíte?
Byl jsem tak nervózní.
Myslíte, že si někdo všiml
toho kiksu?
“Ti, kteří chtějí žít.”
Já bych si nafackoval.
– Řekl jste to dobře.
– Děkuji.
– Říkal něco?
– Ne.
Připravte se, paní.
Připravte se, pane.
Pobyl devět let v cizině
a pojede zas.
Král přichází.
Připravte se, pane.
Trubte královskou fanfáru.
Pane, už je čas.
Pane, paní už je na scéně,
tak běžte také.
Teď je řada na vás.
Běžte, pane.
Vidíte? Co jsem říkala?
Prosím, pane.
Snažně vás prosím.
Král přichází.
– Myslel jsem, že vidím krále.
– Já také.
Hrajete, pane. Hrajete!
Myslel jsem si, že ho vidím.
Je tu jeho družina.
Pane, váš vstup.
Pan Oxenby musí improvizovat.
Vypadají zasmušile,
ponuré barvy
a neúrodná půda,
to je
naše království.
Myslela jsem si, že král,
můj otec, stojí za mnou.
Pane, obecenstvo začíná být neklidné.
Zatrubte znovu fanfáru.
Myslím si, že vidím krále.
Ne, spletl jsem se.
S tvým svolením
půjdu zjistit,
co se děje s královskou Výsostí.
– Jde, nebo ne?
– Ano!
Jsem si jist, můj lorde,
že král přichází.
Boj a přežití, pane!
– Nástup 100 rytířů! Nástup rytířů!
– Běžte, běžte!
Knížata Francie
a Burgundie k nám uveď, Glostře.
Knížata Francie
a Burgundie k nám uveď,
– Glostře.
– Uvedu, můj králi.
My zatím
zjevíme svůj hlubší záměr.
Tu mapu.
Vězte, že jsme rozdělili
v tři části říši svou.
A pilná vůle naše
je setřást z věku svého
všechnu starost
a naložit ji mladším,
sami pak tak
nalehko se belhat k hrobu.
Jestli zase zůstane venku,
musíš ho vzít k veterináři.
Myslíte, že budu plakat?
Ne! Nebudu plakat.
Měl bych proč plakat.
Ale spíš to srdce
na drť se rozskočí,
než abych já se rozplakal.
Ó, šašku!
Já se zblázním!
Připravte se na bouři.
– V pořádku.
– Svině.
Když je člověk potřebuje,
utečou!
Můj milý, zpupným lidem to,
co si sami nadrobili,
musí dát za vyučenou.
Zavřete bránu!
Má průvod zoufalců,
a co by ti mu mohli našeptat,
jak je to snadné,
opatrnost nám velí bát se toho.
Zamkněte bránu!
Zlá to bude noc.
Regan radí dobře.
Pojďte z vichru!
Bouři.
Vichřice, dujte,
až vám prasknou tváře!
Chrlete přívaly,
vy slapy vod,
až po korouhev
zatopíte věže!
Hbitější pomyšlení,
sirné ohně,
předvoje třístitelek dubů…
Hlasitěji! Hlasitěji!
Hlasitěji! Chce to hlasitěji!
Chce to hlasitěji!
Jsem člověk,
na němž bylo víc hřešeno,
než hřešil!
Kam se poděla bouře?
Chci přívaly a slapy vod,
a vy mi dáváte
pramínky a pískot!
Chci předvoje třístitelek dubů,
a vy odpovíte
prdícími mouchami!
Já jsem bouře!
Já jsem vítr a déšť,
oheň a kouř!
A neslyším nic jiného
než tlumené pohřební bubny!
Bože Všemohoucí! Bože, odpusť jim,
že nevědí, co činí!
Z toho šeptání ohluchnu!
Normane, Normane,
zklamal jsi mě!
Dobrý večer, pane.
Neměl jsem možnost…
– Hlídat dveře!
…vás uvítat.
Jistě jste spokojen, pane.
Máme dobré obecenstvo.
Já tam byl!
Na dohled!
Slávu jsem měl na dosah,
a pak nic!
Nic, ticho, větřík.
Deštík.
Šepot bavlníku.
Plácání motýlích křídel!
Chci slejvák, ne mrholení!
Něco se s tím bude muset udělat!
Chci vědět,
co se dnes stalo s bouří!
Jsem rád, že jste rád.
Stěžujete si, jen když opravdu hrajete.
A dnes můžu
bez obav říci, že hrajete.
Teď odpočívejte.
Máte pauzu
před Glostrovým oslepnutím
a než řeknete: ” Ne, za to,
že razím minci, na mě nemohou.”
“Potřebujete ticho,”
řekl hluchoněmý ladiči pian.
Paní si myslí, že jste byl úžasný.
Použila slovo “úžasný”.
A nebyl Geoffrey dobrý šašek?
Na muže jeho věku.
Stál v popředí
a nepletl se vám do světla.
Byl rozhodně méně
nápadný než pan Davenport Scott.
A co pan Oxenby?
Spíme, pane?
Být takhle vláčen!
– Nenávidím ty svině!
– Koho?
Koho nenávidíte?
– Kritiky?
– Kritiky?
Jestli nesnáším kritiky?
S nimi mám soucit.
Jak bych mohl nenávidět mrzáky,
slabomyslné a mrtvé?
– Tak koho?
– Co koho?
Koho nenávidíte?
Nech mě odpočívat. Přestaň se
vyptávat. Chci si odpočinout.
Neodcházej, dokud neusnu.
Nenechávej mě samotného.
Už nemám síly.
Mé dny jsou sečteny.
Sečteny.
– Děkuji za pomoc s bouří.
– Nevím, proč jsem to dělal.
Protože jsme jako rodina.
Jste jedním z nás.
– Jděte se vycpat.
– To není hezké.
Vy jste Norman, že?
Vzpomínáte?
Dnes odpoledne na náměstí.
Dobrý večer!
Přišla jste na představení?
Ani za nic bych si ho nenechala ujít.
Nikdy jsem ho takhle nezažila.
– Děkuji. Děláme, co můžeme.
– Notabene
když jsem ho odpoledne viděla,
neřekla bych, že bude hrát.
Víte, co se říká.
Líčidlu se nic nevyrovná.
Dobrý večer, Normane,
jak se máte?
Dáte si se mnou?
Ne, ve službě nikdy nepiji.
Přiveďte Madge!
Nezpozděte se na druhý akt.
Promiňte.
No tak, Evelyne, je to jen hra.
Jen hra.
– Jde to dobře.
– Až na první vystoupení.
– Máte ruce jako led!
– To je strachy.
– Cože?
– Z toho, co přijde.
Myslím, že jsem ho zahlédl.
Nebo sebe, tak jak mě vidí.
Když jsem říkal: ” Neříkej, nač
mi třeba,” oddělil jsem se od sebe.
Mé myšlenky létaly.
Pozoroval jsem z výšky.
“Do toho, bastarde,”
jsem říkal nebo slyšel.
“Dokážeš toho víc,
nepotlačuj to. Víc!”
A díval jsem se na Leara.
Každé slovo, které řekl,
bylo nově vynalezeno.
Nevěděl jsem, co přijde dál,
co mu osud nadělil.
Agonie byla
v samotném okamžiku hraní.
Viděl jsem starce
a ten stařec jsem byl já.
Mimo sebe.
Rozumíte?
Mimo sebe.
Prosím, musím řídit představení.
Dvacet let?
– Říkala jste 20 let?
– Ano.
Jste šťastná?
Stálo to za to?
Ne, nejsem šťastná.
Ano, stálo to za to.
V závěti jsem vám zanechal
knihy s novinovými výstřižky.
– Nechci slyšet, co jste zanechal…
– Mám pro vás ještě něco.
Může-li majetek být vzácný,
pak tenhle prsten je nejvzácnější.
Tenhle prsten
nosil Edmund Kean ve hře,
jejíž název
výstižně popisuje, co cítím.
Nový způsob, jak splatit staré dluhy.
Až o tom budete mluvit,
řekněte, že ho nosil
Edmund Kean a já.
Už jsem vám ho chtěl dát před lety,
ale to jste byla mladší.
Myslel jsem si,
že byste to nepochopila.
Prsten darovaný od muže
se dá pochopit špatně.
Vím, že mě považují za necitlivého,
– ale nejsem slepý.
– To ne.
Ne, vždycky jsem věděla,
že víte,
co cítí ta stará panna.
Měl jste právo mi ten
prsten před lety nedat.
Žila jsem v naději.
Alespoň jsem vás každý den viděla.
Byla jsem vám užitečná.
Spokojila jsem se s málem.
Vždycky jsem si byla
vědoma svých hranic.
Mluvíte o mě hezky.
Jste jediná,
která mě opravdu miluje.
Život by se nevzdal věku.
Můj dobrý pane,
osmdesát let
jsem u vás sloužil,
u vašeho otce.
Jdi, nech mě, příteli!
Jdi raději, jdi!
Mně tvoje pečlivost je na nic.
Říkal, že jste mnohem lepší
než pan Davenport Scott.
Vážně? Opravdu to řekl?
Říkal, že jste byl
skvělý ve scéně s bouří.
“Velice pohotový,” řekl.
Role šaška je nejdůležitější,
jakou jsem kdy v Shakespearovi hrál.
Problém je,
že člověk pak chce ještě víc.
– Ano?
– Tady Irene.
– Vracím korunu, pane.
– Ano.
Položte ji.
Pane, vyruším vás,
když něco řeknu?
– Přijde na to.
– Jen jsem vám chtěla poděkovat.
– Za co?
– Za dnešní představení.
– Ještě neskončilo.
– Je mi ctí, že jsem byla na jevišti.
V zásuvce toaletního stolku
najdete moji fotografii.
Zbožňuji chodit k vám do šatny.
Cítím zde sílu
a jisté tajemno.
V minulosti
se v takových místnostech
oblékali vysocí kněží.
Cítím strach.
Jako bych vstupovala tam, kam nemám.
Spřízněná duše?
Zamkněte dveře.
Pojďte blíž…
– Irene.
– Irene.
– Chcete hrát?
– Ano.
– Vášnivě?
– Ano.
– Na úkor všeho ostatního?
– Ano.
Musíte být připravena obětovat to,
čemu většina lidí říká život.
Jsem.
Máte pěkné nohy?
Moc toho na vás není.
Tak hubené nohy.
– Jíte dost?
– Ach, ano.
Tak mladá.
Tak mladá.
To už je lepší!
Pozdě. Je už pozdě.
– Ale to se podívejme.
– Je mu mnohem lépe.
Co to mělo znamenat?
Nechte mě!
– Leč jsou švagrova vojska v poli?
– Jsou.
A on je…
Myslíte, že to neznám?
Myslíte, že ho 16 let oblékám,
pečuji o něj, peru
jeho propocené kazajky, punčochy
a spodky den co den,
aniž bych nevěděl,
co se mu honí v mysli?
Udělal něco v skrytu.
Něco, co ho těší.
To už je lepší!
Co je lepší, Irene?
Musím vědět všechno, co dělá!
– Vzal mě do náruče.
– Vzal vás do náruče?
“Tak mladá,” řekl a zvedl mě.
Čemu se smějete?
Chvěl se a já také.
Potřebuje mládí.
Se zavřenýma očima
jsem si představovala, jaké by to bylo,
kdyby mě nesl.
Kordelie,
mrtvá v jeho náruči, mladá.
Nejde o mladou Kordelii.
Chce lehkou Kordelii.
Lehkou, děvče, lehkou.
– Podívejte se na sebe a na paní.
– Vy to nechápete.
– Potřebuje mládí.
– Jste lehčí než ona.
Nejste první, kterou zvážil.
Jak myslíte,
že paní dostala práci?
Mladá dívka se přes noc stala
z poslíčka nejmladší dcerou.
Pamatuji si to.
Bylo to na turné,
kdy dóže benátský
zatleskal Lancelotu Gobbovi.
On nechce mládí,
talent ani nadání, děvče,
ale střídmého jedlíka.
Můžete jít.
Bude si muset najít jinou loď.
Obavám se, že ta naše se potápí.
Říkal jsem vám to?
Během přestávky jsem mluvil s lidmi.
Měl jste je slyšet.
Michelangelo, William Blake.
Bůhví, koho ještě
jste jim připomínal.
Michelangelo?
Vážně?
A Blake.
Vím, co tím myslí.
Morální ušlechtilost.
Mluvil jsem s tím děvčetem.
Není tak lehká, jak vypadá.
Nejsme schopni změnit obsazení.
Jsi k nezaplacení!
Jsi můj opravdový přítel.
Jsem tvým dlužníkem.
A odvděčím se ti.
– Musím zaplatit své dluhy.
– Přestaňte. Budu plakat.
Bože, dech máš
jako zatuchlé punčocháče!
– Kolik jsi toho vypil?
– Ne dost.
– Jago, Jago!
– Špatná hra.
Musím se probrat v blaženosti.
Musím nést paní.
– Musíš být střízlivý.
– Jsem střízlivý!
Přednes perfektní,
držení těla pevné, mysl jasná.
To není k smíchu.
Závěrečný úder!
– Doufám, že to zvládneš!
– A vy.
– Cože?
– A vy, Leare.
Rychle na tvrz!
A pospěšte si!
Písemný můj rozkaz na život
Kordeliin i Learův míří.
Pošlete zavčas!
– Běžte, běžte!
– Ke komu, Výsosti?
Kdo má ten rozkaz?
Dej něco na znamení odvolání.
Máš pravdu.
Vezmi si můj meč
a dej ho setníkovi.
Běž, co ti síly stačí!
Má rozkaz ode mne a od tvé choti
oběsit Kordelii ve vězení
a svést to na ni, že se v zoufalství
zabila sama.
Kéž bys tohle nedělal.
Připomínáš mi dělníka.
Jste lidé z kamene.
Mít já váš hlas a vaše oči,
já bych jich užil,
že nebes krov by pukl.
Pryč navždy.
A ubohý můj blázínek je mrtev?
Ani trochu?
Není ani trochu živ?
Proč může pes,
kůň, krysa život mít,
a ty už ani kousíčka dechu nemáš?
Už nepřijdeš.
Už nikdy.
Nikdy.
Nikdy.
Nikdy.
Nikdy.
Prosím vás, povolte ten knoflík.
Díky, pane.
Vidíte to?
Podívejte se na ni!
Na rty hleďte!
Tam, tam se dívejte!
Tam se dívejte!
Omdlévá.
Veličenstvo!
Prosím tě, srdce, pukni!
Pukni už!
Krutosti chvíle
uposlechnout dlužno,
říkat, co cítíme,
a ne, co slušno.
Nejstarší nejvíc nes.
Nám, kdož jsme mladší,
zakusit tolik život nepostačí.
Opona je dole!
Všichni na scénu.
Připravte se na děkovačku.
– Opona jde nahoru.
– Dokázali jsme to, Wille Shakespeare!
Dokázali!
Připravte se na děkovačku, pane.
Ať vědí, že jdete.
Milordi, dámy a pánové,
děkuji vám za to,
jakým způsobem jste přijali
největší tragédii v našem jazyce.
Žijeme v těžké době.
Naše civilizace
je pod hrozbou temných sil.
A my pokorní herci děláme,
co je v našich silách,
abychom jako vojáci bojovali
ve velké bitvě na straně práva.
Žijeme jen touhou
přednést dílo
největšího básníka-dramatika,
který kdy žil,
v každém koutku ostrova.
Zítra večer budeme hrát…
– Richarda III.
…Richarda III.
Já sám budu hrát krále hrbáče.
Ve středu odpoledne
bude má paní hrát
– Porcii.
– Porcii.
A já budu hrát židovského
lichváře v Kupci benátsk ém.
Je to hra,
která je více než aktuální.
– Ve středu večer…
– Lear.
Ve středu večer
budeme opakovat tragédii,
kterou jste dnes večer viděli.
A já sám opět podstoupím
ten nejtěžší test,
který může herec podstoupit.
Jménem své paní,
své společnosti a jménem svým
zůstávám váším pokorným
a uctivý služebníkem.
A nemohu dodat nic jiného,
než díky,
a věčné díky.
Sbalte Krále Leara
a připravte Richarda III.
Georgi, nechte tam to pozadí
pro bitvu u Bosworthu.
Dobrou noc, Violet.
Franku, můžete mi pomoci?
Dnes to bylo výborné představení.
Ukázal jste jim to.
Tak zítra.
Rozloučení je tak sladké…
Slábnu.
Jsem slabý,
oslabený, slábnoucí.
Jsem na konci.
Jen do zítřka.
Mám o tebe strach, chlapče.
Co budeš dělat?
Co budu moci.
– Co se zítra hraje?
– Richard III.
Už zase ten hrbáč.
– Kdo plánoval tohle turné?
– Vy.
Otročina.
Zatracená otročina.
Neměli bychom
smýt make-up, pane?
Nic nezanechám, nic.
Doufám, že byl dnes Will spokojen.
– Měl jsem přítele…
– Proboha!
Už mám dost tvých přátel!
Jsou každý pes jiná ves!
Ubozí, osamělí, zoufalí!
– Tak to je hezké.
– Omlouvám se. To jsem nechtěl.
– Měj mě za svého přítele.
– Nikdy ne zoufalí.
Omluvil jsem se.
Nikdy ne zoufalí.
Možná občas v noci! Nebo na Vánoce,
když nemůžete sehnat práci
v pantomimě.
Ale nikdy ne v divadle! Nikdy!
Možná ubozí, ale ne nevděční!
“Příliš dbalý o něčí štěstí,” říkají.
Vévoda nemá větší privilegia.
Je tu krása.
Je tu jaro a léto.
Bolest je tu snesitelná.
A nikdy samota. Tady ne.
“Protože dnes se mnou
prolévá svou krev.”
Měkký, to bezpochyby.
Citlivý, to jsem já.
Lehce zranitelný, to je přednost.
A nejsem tu kvůli sobě.
Nikdo mě nemůže obvinit
z podlých úmyslů. Mám, co chci.
Nikdo to nemusí vědět.
Nedostatečný, to ano.
Ale nikdy ne zoufalý.
Bonzo?
Ty ses ještě
nezačal převlékat?
Dnes jsem trochu pomalý, Pussy.
Nebudu čekat.
Půjdu domů a zkusím zatopit.
Nebude to trvat.
Dobrou noc, Normane.
Nevím, zda vám mám
poděkovat nebo ne.
Neunesu to,
když mi někdo děkuje.
Je to dobrá žena.
Dobrou noc.
– Dobrou noc.
– Dobrou noc.
Smrt všem tyranům!
Já jsem to slyšel, pane Oxenby!
Vyřiďte mu,
že se těším na nový řád.
– Chci společnost…
– Promiňte.
Chci společnost bez tyranů.
– Kdo by ji řídil?
– Já.
Trochu úspěchu by vám neuškodilo,
pane Oxenby.
Dnes máte trochu
červenější nos než obvykle, Normane.
Dobrou noc, pane.
– Dobrou noc, Normane.
– Pospěšte si a chytíte pana Oxenbyho.
Jsem unavený, tak unavený.
Šatna se točí.
Musím si lehnout. Musím
si lehnout.
Zkus mi sehnat taxi
– v tomhle zapadákově.
– Všechno má svůj čas.
– Neplačte. Neplačte.
– Nic nezůstalo.
Hned s tím přestaňte.
Kéž by se ta bouře sama odvála.
Odvála se.
Měl bys slyšet ten vítr.
Jako člověk v bolestech.
Už je to klidnější,
až na ten vzdálený hrom.
– Začal jsem psát Můj živ ot.
– Co?
Přines to. Kniha leží na stole.
Začal jsem.
Najdi to.
Nedostal jste se moc daleko.
Co jsem napsal?
“Můj živ ot, věnování:
Tato kniha je věnována mé milované
Pussy, která mi je skvostnou oporou.
Všem hercům za jejich víru
a vytrvalost, která je nikdy nezklame.
Dále všem, kteří pracují v divadle,
avšak sklízí jen malou slávu,
tesařům, elektrikářům,
kulisářům, rekvizitářům.
Obecenstvu,
které se s námi smálo i plakalo
a jehož srdce se ztotožnila
s naším soucitem a porozuměním.
A konečně…”
Ach, pane.
“Na památku
Williama Shakespeara,
v jehož skvělých
službách všichni pracujeme.”
Můj život
to bude muset zvládnout.
Tesaři, elektrikáři,
rekvizitáři.
Pane.
Pane?
Nejsme snad mrtví?
Madge!
Madge!
Haló!
Nebyla to velká úmrtní scéna.
Čekal bych větší.
– Kde je paní?
– Odešla bez něho. Nechtěla čekat.
Zavolám jí.
A seženu doktora.
Na doktora je pozdě.
Co bude se mnou?
– Počkejte venku.
– Nechci čekat venku.
Nikdy nečekám venku! Chci být
tady s ním. Znám své místo!
Pokuste se vystřízlivět.
Tesaři! Elektrikáři!
Rekvizitáři!
Ty krutej hajzle!
Mohl sis vzpomenout!
Paní hned přijde.
Vzala to velice klidně.
Chce ho zakrýt
Learovým pláštěm. Kde je?
Learův plášť?
Přiveďte fotografa!
Přikrýt ho Learovým pláštěm?
Nezemřel snad Nelson.
O inspicientce
tam také není zmínka!
Teď nejste nic.
Sebral vám vaše prýmky!
A moje také!
– Jak mohl být tak bezcitný?
– Odejděte.
A kam půjdu? Kam?
Nikam nejdu.
Nechci skončit tak, že povedu
penzion na Westcliffe-on-Sea!
Nebo v Colwyn Bay!
Co si počnu?
– Můžete o něm mluvit v dobrém.
– O tom buzerantovi?
U soudu bych o něm nemluvil dobře!
Nevděčný hajzl!
– Ven! Nechci vás tady!
– Co to sakra je? Jsme ve svatyni?
– Nečůrejte na oltář!
– Přestaňte!
Nikdy mě nevzal na večeři!
Vždycky jsem seděl na zadním sedadle.
Nevzpomínám si, že by mi koupil drink.
Prostě si odejde, opustí mě.
Nemyslel na nikoho, jen na sebe!
Co jsem to dělal
všechny ty roky? Proč?
Ano, jistě: “Neříkej, nač mi třeba.”
Zatracený teplouš!
Promiňte.
Třikrát se otočte a vraťte se.
Vraťte se.
Mluvit o něm v dobrém?
Vím, co byste řekla.
Vím o vás všechno.
Mám oči na pravém místě.
Všichni máme svá trápení.
Vím, co byste řekla:
“Charakterní, věrný, loajální.”
o něm řeknu jen jedno.
Neřekl bych to před vámi.
To potěšení bych vám neudělal.
Nebo jemu, jemu už vůbec ne.
Nikdo se to nedozví.
Všichni máme svá trápení.
Nejste sama.
A čím jste menší,
tím větší je vaše trápení.
Myslíte, že jste ho milovala?
A co já?

Get Adobe Flash player

Comments are closed.